10. dubna 2017 oslaví Neville “Bunny Wailer” Livingston své 70. narozeniny a při té příležitosti plánuje otevřít v Kingstonu vlastní muzeum. The Wailers‘ Museum – A Tribute to the Life and Legacy of Bunny Wailer se připojí k muzeu Boba Marleyho na Hope Road a muzeu Petera Toshe, které bylo otevřeno minulý rok v New Kingstonu. Kromě toho připravuje vzpomínkový koncert v National Stadium v Kingstonu.

Koncem února Reggaeville navštívilo Bunnyho v jeho domě na Washington Boulevard, aby s ním toto výročí probralo. V téhle tiché ulici na předměstí se jeho dům snadno pozná – impozantní zdi mají pruhy v typických barvách – červená, zlatá a zelená. „Jah B“ sám otevírá dveře a spokojeně potahuje ze své dýmky. Na dvorku sedí pár jeho přátel a hodnotí, jak se daří Sylvanu Morrisovi, zvukaři ze dvou klíčových studií The Wailers (Studia 1 a Harry J), který nedávno přišel o zrak. Uznávaný umělec Michael Robinson se tady připravuje vytvořit nástěnný obraz Bunnyho na jedné z vnitřních zdí lehce zbarvených do modra.

Poslední žijící z tria The Wailers je v posledních letech známý svou přímočarostí, pokud jde o kritiku Rity Marley, Snoop Dogga, Chrise BlackwellaUniversal Music Group. Dneska je ale v pohodě a soustředí se na své výročí a svou muziku, sedí u stolu ve své pracovně, kde visí na zdi jeho tři ceny Grammy – odpočívající lev – velký šéf, který hlídá všeho, kam dohlédne.

Reggaeville strávilo půl hodiny posloucháním Bunnyho vybraných vzpomínek z jeho sedmi dekád. Většinou čerpal ze šedesátých let, což byly časy, jejichž příslib lepšího světa se zdá obzvlášť vzdálený, ale nepokoje té doby zůstávají důvěrně známé. Řekl nám o svých prvních hudebních zkušenostech, o čase ve vězení v letech 1967–68, o tom, jak chce konečně zveřejnit na internetu svoje staré nahrávky a proč byl rozchod The Wailers nejbolestivější zkušeností ze všech.


Interview:

Gratulujeme k 70. vyročí. Jak ho plánujete oslavit?

Ano, je to tak. No, The Wailers je můj život, takže se soustředím na oslavu svého výročí společně s Robertem MarleyemPeterem Toshem. Stačí mi, že vím, že jsem ještě tady jako žijící Wailer a představuju to, za co The Wailers bojovali. Všechno to začalo kdysi dávno v Anglii, víte? S Danny Simsem a Chrisem Blackwellem. Danny už zemřel, ale Chris je pořád tady a já vzpomínám na věci, které The Wailers udělali. Těším se na to, jak budeme oslavovat Bunnyho Wailera a rozjímat o první, druhé a třetí generaci, která poslouchá The Wailers.

Můžete mít říct něco víc o The Wailers Museum?

Tak… muzeum, které se chystám otevřít, bude reprezentovat všechno to, co The Wailers dělají. Spousta lidí neví, jak dlouho jsme byli jako jedna rodina. Můj táta měl s mámou Boba Marleyho holčičku jménem Pearl, takže já a Bob jsme se znali už dlouho – dávno předtím, než vznikla skupina The Wailers, už tady byla malá Pearl, se kterou jsme vyrůstali společně s Peterem. Když se z nás stali The Wailers, museli jsme se starat jeden o druhého. Sice jsme ještě neměli děti, ale chodili jsme s holkama, víte? (smích) Takže Peter byl s námi v Trench Townu na First, Second a Third Street.

Kdy jste poprvé slyšel nějaký sound systém?

Myslím, že poprvé jsem mohl slyšet asi Dukea Reida, protože začal hrát jako první. Takže to bylo asi moje první setkání se sound systémem. Když jsem poslouchal Dukea Reida, naučil jsem se hodně o muzice, jak ji prezentoval právě on. Potom to byli CoxsonePrince Buster. Tyhle tři sound systémy jsem znal nejlíp.

Dobře, teď vám něco povím. Když jsem byl malý, byl jsem doma a moje sestra dostala z venkova spoustu papriček. Šla ven, aby je prodala, a já jsem chtěl jít s ní, ale můj táta vůbec neměl náladu mě pustit. Ani papričky, ani já nikam nepůjdeme! Tak jsem upravil postel, aby to vypadlo, že tam jsem a spím, táta se přišel přesvědčit, že je všechno v pořádku a byl spokojený. Když jsme šli se sestrou prodat ty papričky, poblíž nemocnice se strhla hádka, nějací kluci tam házeli láhve a jedna z nich se rozbila o můj obličej. Všude byla krev a já tam vůbec neměl být – měl jsem být doma v posteli! Tak jsem šel do nemocnice, aby mě ošetřili, a pak jsem šel domů, ale když jsem tam dorazil, táta už věděl, co se stalo. Věděl, že jsem nebyl v posteli a že jsem byl na ulici zraněný! Umíte si představit, co se potom dělo…

Takové jsme měli zážitky, když jsme vyrůstali jako děti v ghettu. Jsem si jistý, že jste museli slyšet o ByaoviClaudie Massopovi? S takovými lidmi jsme vyrůstali, jenomže já jsem byl ukázněné dítě. Můj táta byl kazatel, takže jsem musel být disciplinovaný, to k tomu patřilo. A tenhle kazatel měl u boku pistoli Rustler 38! Takový byl můj táta. (smích)

Můžete mi říct, kdy jste poprvé slyšel Curtise Mayfielda a The Impressions?

To bylo v Trench Townu. Tata – slyšeli jste někdy jméno Tata?

Vincent Tata Ford. O víkendu dostane cenu Jaria Award za spolupráci s Bobem na některých jeho skladbách.

Tehdy jsme začali poslouchat Impressions. A já jsem přesvědčený, že to bylo důležité, protože mě to něco o hudbě naučilo. Ke Curtisu Mayfieldovi mám respekt právě proto, že patřil k Impressions. A znáte Keep On Moving? To byla jedna z písniček, kterou jsme si zamilovali a několikrát jsme ji nahráli. Když Impressions před lety vystupovali v Carib Theatre, šel jsem se na ně podívat. Bylo to jedinkrát, co jsem je viděl naživo. Opravdu věřím, že bylo dobře, že jsem je v životě nějakým způsobem potkal.

O Curtisu Mayfieldovi vyšla nová kniha, napsal ji jeho syn. Curtis Mayfield byl velmi uzavřený člověk, který se soudil o práva na to, co vytvořil po hudební stránce. Vidíte nějaké paralely mezi Vámi a jím?

Možná. Já jsem se od Curtise učil celé ty roky! Takže je to možné, věci se můžou takhle přenášet a já jsem přesvědčený, že můžu říct, že Curtis je jedním z lidí, kterým bych chtěl sám být! (smích)

Vzpomenete si, kdy jste poprvé potkal původního mentora a učitele The Wailers – Joea Higgse?

My jsme vyrostli na hudbě Joea Higgse, Higgse a Wilsona. Hodně z toho, co se The Wailers naučili, bylo odkazem Joea Higgse, zvlášť pokud jde o různé formy harmonie. Joeovi budu vždycky vděčný, potkal jsem ho asi dva roky předtím, než jsem přišel ke Coxsonovi. Přišel jsem do Trench Townu proto, že když se The Wailers dali dohromady, on byl tím, kdo je měl vynést z hudební temnoty na světlo. Joea Higgse si za to moc vážím – maximální respekt.

Vzpomínáte si, kdy jste poprvé slyšel The Skatalites?

Ah! To bylo v Coxsonově Studiu 1 a já jako mladý člen kapely The Wailers jsem zpíval Simmer Down – tehdy jsem The Skatalites potkal poprvé. Myslím celé SkatalitesDona Drummonda a všechny. (smích)

Zmínil jste manažera The Wailers Dannyho Simse. Jaké na něj máte vzpomínky?

No, dobře. V roce 1967 jsem šel do vězení a v té době Danny přišel k The Wailers. Takže já jsem tam v té době nebyl, protože jsem byl ve vězení. Danny začal pracovat s Bobem, a když jsem se vrátil, byla členkou The Wailers Rita. Vrátil jsem se z vězení, vězení je opravdu velmi vážný přestupek a třeba už vás ani nemusejí nechat znovu zpívat. Každopádně já jsem se choval jako člen The Wailers, zatímco RitaWailers – Bob a Peter – se soustředili na spolupráci s Dannym Simsem.

Carl Dawkins mi řekl, že byl ve vězení ve stejné době jako Vy. Lord Creator a Toots taky.

Ano! Jo.

Lord Creator vyšel z vězení s písničkou Such Is Life, Carl Dawkins se Satisfaction, Toots měl 54-46 a Vy jste napsal Battering Down Sentence?

Battering Down Sentence. No, víte, takové věci jsou zkušenost. Policie a vězení, být zavřený, soud, soudci. Tři soudci mě soudili za jeden malý joint. Co to je? Je to ztráta času. Tři soudci! Copak nemáte pro soudce jiné využití? (smích) Všechny tyhle zkušenosti nebyly dobré. Dostal jsem 18 měsíců nucených prací a pracoval jsem na třtinových polích. Ostatní chtěli pracovat někde jinde, ale já jsem si vybral třtinová pole. Když se podíváte na moji kůži – ty malé ostré věci byly všude. Ale mě to bavilo. (smích)

Ve vězení jsem taky hrál kriket. Reprezentoval jsem tým jako profesionál, měl jsem nejlepší skóre. Když jsem hrál, cítil jsem se dobře. Vlastně jsem neměl opravdové problémy. Ve vězení jsem se snažil používat svoje schopnosti co nejlíp. A dopadlo to tak, že jsem vyšel z vězení s dready. Hodně lidí to asi neví, dřív jsem si vlasy uhlazoval, ale když jsem odcházel z vězení, prostě… (ukazuje rukama, jak to vypadalo, a směje se). Vážně! Byla to dlouhá cesta, ale dobrá. A pořád jsem tady. (bouchne do stolu). A právě teď jsem dostal Order Of Distinction, Commander Class (jedno z nejvyšších jamajských státních vyznamenání), takže se nebudu obtěžovat ani na to myslet. (smích)

Minulý rok mělo čtyřicetileté výročí vaše album Blackheart Man z roku 1976. Proč se lidem tolik líbí už celých 40 let, co myslíte?

Blackheart Man bylo moje první album. Všechny písničky, které tam jsou, jsou velmi symbolické a mají význam pro celý vývoj reggae. Blackheart Man považuju za jedno z těch alb, na která by se celý svět reggae měl soustředit.

Od té doby jste dostal více než jednu Grammy za nejlepší reggae desku. Teď se zdá, že je kolem Grammy za nejlepší reggae album dost kontroverzí.

(ukazuje na zeď) Jedna, dvě, tři. (smích) Jo, ale já opravdu nejsem spokojený s tím, jak jsou někteří lidé schopni s cenami Grammy zacházet. Získat tu cenu je pro lidi důležitější než reggae jako hudba. Když tu cenu dostanete, měli byste vlastně dostat něco, co jste si zasloužili. A o tom jsou ceny Grammy, jenže já vidím, že je to rodinná záležitost. Stává se z toho rodinná záležitost, a to není něco, na co bych se při našem působení v Grammy těšil. Takže sedím a pouštím si tyhle nahrávky, které jsem během let udělal, a když je poslouchám, tak si uvědomuju, že je musím zveřejnit. A to je právě teď můj cíl. (smích)

Na téma nahrávek, které se mají dostat na veřejnost – v roce 2010 mělo na Reggaeville premiéru video k hitu Stollen Property. Kdy tahle písnička vyjde?

(pauza) Stolen Property. (pauza) Pamatuju si ten název. Mělo to něco společného s Chrisem Blackwellem?

Ne, šlo o Universal Records, které profitovaly z nezveřejněných nahrávek The Wailers.

Z telefonu hraje Stolen Property.  Poslouchejte >>>ZDE<<<

Jo, to nikdo nevyšlo! Ale je to zásadní písnička! Opravdu zásadní. Prostě jsme to nezvládli, ale pořád je to jedna z těch, které můžeme dát dohromady. Bunny Wailer vydává spoustu věcí. Vydávám spoustu věcí, jako třeba 50 tracks. Znáte mých 50 tracks?

Ano, 50 tracks jste vydal v roce 2013. Spousta vašich starších alb ale není na iTunes a na Spotify. Nejste fanouškem vydávání muziky na internetu?

No, teď se chystáme s tím něco udělat. Nevím, jestli znáte slečnu Maxine Stowe? Ta se teď stará o záležitosti Bunnyho Wailera, takže tahle stránka teď bude o hodně lepší než dřív.

Máte nějaké nové zprávy o Vaší vzpomínkové show v National Stadium?

Plánujeme tam jít, právě teď jednáme s Babsy Grange (ministryně kultury). Nedávno ale zemřela její matka, takže se jednání trochu zpozdilo a schůzka ohledně National Stadium bude asi za týden nebo dva. Potom budeme moci definitivně říct, jak to bude.

A nakonec, co byla nejtěžší, a naopak nejvíc povznášející věc, která se Vám za těch sedmdesát let přihodila?

Řekl bych, že to bylo, když se rozpadli The Wailers – potom, co vyšlo Catch a Fire a Burnin‘. To bylo nejtěžší. Ale přežili jsme, přežili jsme (druhá Grammy), přežili jsme (třetí Grammy). (smích) Byl jsem spokojený s tím, jak se věci vyvíjely. Když poslouchám svoje vokály, vidím od té doby až dodneška pokroky ve zpěvu. Zkoušel jsem různé typy práce se svým hlasem, takže všechno je v pořádku.



ptal se Angus Taylor, originál vyšel 27. 3. 2017 na Reggaeville.com
pro Reggae.cz přeložili a upravili: Blanka a Vincent
fotky: DJ Kaya a archiv Reggae.cz


Bunny & Kaya

Bunny & Vincent

About The Author

Redakce

Leave a Reply

Your email address will not be published.