THE RASTAFARI GATEWAY TO THE CZECH REPUBLIC

Report: Uprising Festival 2017

Po hodně letech jsem na nějaký festival dorazil tak brzy. Přijel bych o 40 minut dříve, kdybych na kraji Bratislavy nezačal testovat nevyzkoušenou navigaci a nezapomněl u ní zapnout zvuk. I tak jsem se na Zlaté Piesky nějak domotal  😉

Asi proto, že jsem na Uprising doposud přijížděl až v pátek později večer nebo někdy dokonce až v sobotu, mě překvapila takřka nekonečná fronta u vstupu sahající přes lávku až kamsi za tu čtyřproudovou cestu na Senec, kam jsem už nedohlédl. Doporučuji pořadatelům příště na pár úvodních hodin rozšířit místa pro výměnu vstupenek za náramky. Rozhodně by to bylo příjemnější pro návštěvníky a slušnější k umělcům, kteří vystupují v pátečních brzkých odpoledních hodinách pro takřka prázdný areál. Publika je sice dost, ale, bohužel, před branou… a tam si festivalu zatím moc neužívají.

Ještě před vchodem jsem se potkal s Polemicem a Dr. Ring Dingem, kteří právě, podobně jako já, řešili problém s parkováním a vjezdem a vstupem do areálu.

Po obvykých akreditačních rituálech jsme se i my, členové spojené a spolupracující Reggae.cz a Radio 1 crew, sešli a společně vyrazili do festivalového prostoru.

Zajímalo by mě, zda letošní novinka, náramky označené čárovým kódem, pořadatelům něco přinesla. Podle zjištění mých kolegů, třeba směrem ke kempu kontrola vůbec nebyla a „pípání“ mobilem u hlavního vchodu mi taky nepřipadalo úplně stoprocentně účinné. Alespoň, že to moc nezdržovalo…

Prošli jsme… Nattali Rize právě pronášela svůj projev ve slovenštině. Popravdě řečeno, mě obecně tyto výlevy nechávají celkem chladným, ale publikum nadšeně aplaudovalo. Z jejího koncertu jsem viděl už jen kousek a musím konstatovat, že to nebyla ztráta času. Asi není od Jamajky vzdálenějšího místa než je Austrálie, ale ve sdílení hudby i myšlenek dnes vzdálenost prostě nehraje vůbec žádnou roli. Stihnul jsem ještě kousek setu Loopata Makay, ale potom jsme se nějak minuli, což mě mrzí, protože jsem se, alespoň si to myslím, s Loopatou ani s jeho selectorem Ab Normanem ještě nikdy osobně nesetkal.

Uprising Festival 2017
Nattali Rize

V rámci „prvního kola“ po Zlatých Pieskoch jsem to tedy vzal od hlavní stage do Dancehallového stanu a pak k Heineken stage (ta byla fakt „divná“… i co se programu týká), kde zrovna začínali svůj unplugged nebo chcete-li „komorní“ set Medial Banana. Během pár vteřin tam měli plno a bylo vidět, že lidi je mají opravdu rádi. Nakonec, já taky  😉

Byla to honička. Alespoň na chvíli jsem zaskočil na Dub Club stage, abych se pozdravil s klukama z Urban Robot, kteří měli pod podiem pěkně narváno. Jak jsem tak tím davem procházel, měl jsem pocit, že Češi v publiku převládají, to ale není vůbec podstatný, důležité je, že atmosféra tam byla skvělá.

Cestou k Aréně jsem potkal francouzského zpěváka Jo Corbeau, kterého doprovázel, jak jinak, Selector Boldrik. A vice méně náhodou jsem při průchodu rumovým stanem potkal právě tam hrajícího Damalistika.

Uprising Festival 2017
Akustika

N3O Akustika, nebo teď už jenom Akustika? Na názvu nezáleží. Dlouho jsem nezažil tak příjemný koncert, kde bylo úplně fyzicky cítit, jak se pozitivní vibrace valí z podia do lidí a zase zpátky. Opět jsem se s kapelou nestačil potkat, protože jsem pospíchal k hlavní stagi, kde se právě připravovali Polemic a Dr. Ring Ding. Všichni si tenhle koncert velice užívali, řekl bych, že to byl jeden z vrcholů festivalu. Snad ani nemusím dodávat, že bylo narváno. Polemici byli zpočátku trochu nervózní, ale časem to z nich opadlo a koncert se vydařil ke spokojenosti všech zúčastněných. V backstage jsme si pak dlouho vyměňovali dojmy. Zvláště manažerovi Polemicu Ďurovi Cocherovi se viditelně ulevilo, že jeho šestiměsíční snažení dopadlo tak dobře. Nakonec, prohlídněte si fotky, mnohé z toho, o čem zde píšu, je na nich znát 😉

Uprising Festival 2017
Ďuro Cocher

A pak už nastoupil Alpha Blondy. Přiznám se, že z různých důvodů nejsem zrovna jeho nejzapálenějším fanouškem, ale předvedl zcela profesionální výkon, kapela The Solar System hrála skvěle a samozřejmě zazněly všechny „důležité“ songy jako Jerusalem, Brigadier Sabari nebo Cocody Rock atd… a tak jsem si jeho vystoupení v pohodě užíval. Přesto musím podotknout, že sílu jako někdejší vystoupení Bunny Wailera na Uprisingu, jeho koncert neměl. Z mého pohledu to bylo vysoce profesionální, bezchybně provedené, ale přece jenom poněkud statické a chladné. Nicméně, po koncertě se mi opět potvrdila zkušenost, že čím větší hvězda, tím normálnější člověk viz:

Uprising Festival 2017
Alpha Blondy & DJ Kaya

Seana Paula jsem prvně viděl na Jamajce už v roce 1999 a popravdě, na jeho koncert jsem se letos těšil asi nejvíc. Bohužel, asi díky mojí přezíravosti, jsem nečetl letošní ohlasy na jeho vystoupení a tak mě čekal zasloužený šok. Už jeho podivné chování před koncertem ve mě začalo vyvolávat pochybnosti. Po backstagi se Sean Paul pohyboval pouze uprostřed kruhu tvořeného deseti lidmi, z čehož jeden držel v ruce nějaký reprák, ze kterého stále něco hrálo. Asi se bál potkat se s ostatními učinkujícími, nebo snad, nedej bože, i s novináři.

To, co se pak dělo na podiu, lze nazvat různě, ale koncert to rozhodně nebyl. Na vrcholu stál selector a na pultě před sebou měl dva macbooky. Dostává za to od Aplu snad dvojnásobnou provizi? Jiný důvod, proč tam byly dva, mě fakt nenapadá. Pak tam taky byla kapela, ale jestli hrála nebo to jenom markýrovala se mi nepodařilo rozeznat. Snad jen posledních pár vteřin, když už byl Sean Paul pryč, to vypadalo, jako že opravdu hrají. Před tím bych za to ale ruku do ohně nedal.

To, co se dělo na hlavní stagi, nebyla snad ani druhořadá djská show. Selector pouštěl písničky, kapela dělala, že je hraje, tanečnice tančily a Sean Paul hypoval lidi, házel jim ručníky a falešně dozpívával refrény. Podle jeho pohybů a stavu jeho opocení bylo vidět, že kromě soudnosti mu chybí i fyzička. Už si to nepamatuju přesně, ale abych Seanovi nekřivdil, jednu nebo možná i dvě písničky zazpíval celé. Celkově to byla děsná slabota. Co si pamatuju, tak trapnější na Uprisingu bylo snad už jen vystoupení Panjabi MCho.

Když k tomu připočtu, jaký požadoval honorář a back line (vybavení na pódiu technikou, kterou musí na své náklady zajistit pořadatel), chtěl bych od jeho produkce peníze zpátky z důvodu neskutečně nízké kvality vystoupení.

Odbočím do „zákulisního dění“, které je běžnému návštěvníkovi ukradený, ale pro akreditovaného novináře je to podstatná část jeho práce na festivalu. Takzvaná mix zóna, tedy místo, kde se mohou setkávat novináři s umělci byla velice příjemná, dalo se tam pracovat, nabíjet mobily i notebooky a byl tam i bar, jenom s umělci jsem se tam tak nějak míjel. Možná, kdyby to místo bylo blíž backstagi, třeba by tam i přišli…

Samostatnou kapitolou je organizace rozhovorů. Celá léta jsme spolupracovali se Silvií Turnerovou a i když to třeba někdy i trochu dřelo, vždy jsme se korektně domluvili k oboustranné spokojenosti jako rovnocenní partneři. Vloni jsme najednou na straně festivalu neměli partnera, teprve až v sobotu večer jsem se všimnul v jedné z backstagí papíru s telefonním číslem, kam se mají novináři obrátit se žádostí o rozhovor. Proč nám to číslo nedali hned při akreditaci, nechápu. Holt jiná doba.

Letos jsme klasicky vypsali žádosti o rozhovory předem v akreditačním formuláři. Press Coordinatorka, jejíž jméno jsem už zapomněl, nám potvrdila e-mailem, že je akreditace udělena a doplnila: „Rovnako ako teraz, aj počas celého festivalu budem pre vás kontaktná osoba. Uložte si preto, prosím, moje číslo. O presnom čase a mieste rozhovoru s interpretom, ktorého ste si vybrali, vás budem ešte informovať.“ Nutno podotknout, že od doby mého příjezdu jsem jí volal vícekrát. Pokud zrovna nebyla nedostupná, tak telefon nezvedala, neodpovídala na smsky a ani jednou mě a ani nikoho z našeho týmu nekontaktovala. Tomu říkám fajn spolupráce.

Tak si tak stojím s kolegy z ostatních medií ve frontě na rozhovor se Seanem Paulem, tak se to prostě obvykle dělá. Když tu ke mě přistoupil namachrovanej ochrankář, ať prej okamžitě opustím backstage. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem řádně akreditován a čekám na předem požadovaný rozhovor, objevila se mi pod nohama asi metr dvacet vysoká dívčina, že ona je onen Press coordinator (tak se podepisova v mailech) a že mi rozhovor nepotvrdila a ať okamžitě odejdu. To je pravda, nejen že mi nic nepotvrdila, ona se mnou prostě do této chvíle vůbec nekomunikovala. No nic, sebral jsem se a šel pryč. Neuskutečněný rozhovor se Seanem Paulem mi žíly netrhá, ale jednání oné coordinátorky Uprisingu zrovna čest nedělá. Doporučil bych šéfům festivalu jí buď poučit o náplni její práce, nebo možná lépe, zaměstnat místo ní nějakého zkušenějšího profíka. Nechci si nijak honit triko, ale jsem hudebním publicistou od počátku 90. let minulého století a rozhovorů na koncertech a festivalech jsem udělal desítky, a to nejen v Bratislavě, ale třeba i na Jamajce nebo i jinde ve světě viz pár fotek, které některé rozhovory dokumentují. Ale s takovýmto přístupem jsem se skutečně doposud nesetkal. Tomu se říká za dobrotu na žebrotu, aneb beru to jako odměnu za její, námi splněnou, žádost: „Do začiatku festivalu zostáva niekoľko dní a budeme radi, ak ešte využijete všetky dostupné možnosti a Uprising spropagujete“.

V každém případě jsem se nenechal otrávit, náladu mi okamžitě spravil „starý známý“ z někdejší superskupiny T.O.K., Bay-C, kterého na dancehallové stagi backoval Damalistik. Sólová kariéra Bay-Cmu svědčí, i když původně o ni asi ani nestál. Došlo i na rozhovor pro Reggae.cz TV… neschválenej  😉

Páteční program jsem zakončil vystoupením rakouských Rekall ls. Bassrunner Sound, které mě ale nijak moc neokouzlilo, a tak jsem ještě před koncem šel spát.


Sobotu jsme zahájili tradičním ranním, no přesněji dopoledním, meetingem v kavárně nedalekého nákupního centra. Nahráli jsme na web první várku pátečních fotek, dohodli jsme si kdo kam půjde a já si konečně uvědomil, že koordinovat tři týmy (Reggae.cz, Radio 1 a Reggae.cz TV), tak, aby pokryly co nejvíce vystoupení a bez podpory Press coordinatora 😉 ulovili i nějaký ten rozhovor, není nic jednoduchého. S pomalu dvouhodinovým zpožděním oproti původnímu plánu jsem odjel do Vídně, kde jsem měl nějaké povinnosti a taky jsem využil situace a nakoupil si tam pár, teda celkem hodně, cédéček (kdo to dneska ještě dělá?  😉 ).

Uprising Festival 2017
Reggae.cz mobile office 😉

Na Zlaté Piesky jsem se vrátil sice později než jsem chtěl, ale akorát před koncertem The Wailers. Tuhle partu jsem prvně viděl v Praze před 21 lety v červenci 1996 na festivalu Malibu Reggae Mix, který jsem tenkrát moderoval. To s nimi ještě hrál i nedávno zesnulý klávesák Earl Wya Lindo a původní členové byli v kapele čtyři, již zmíněný Earl Lindo, pak frontmani Al Anderson a Jr. Marvin a basák Familyman Barrett. Nicméně, už tenkrát na mě působili jako svůj vlastní, dost nepovedený, revival. Především si vzpomínám na perkusistu s obřím molitanovým cilindrem v rasta barvách. Vůbec, The Wailers mi tehdy připomínali spíš cirkus než kapelu a celkem drsně jsem je tenkrát nazval tancovačkovou kapelou pro Němce. Jejich druhé pražské vystoupení, tentokrát v Roxy v roce 2006 jsme s kolegy ze Swamp Safari soundu supportovali. Ale ani to tehdy nebyl nějaký extra zážitek. Původní členové už byli jen tři, Al, Jr. Marvin a Familyman a zase šlo jen o kolovrátek Marleyovských hitů, tentokrát alespoň bez cirkusových atributů. Ještě nedávno jsme dokonce mohli jít na tři koncerty třech různých kapel The Wailers. Každý ze zbývajících původních členů si totiž udělal svoje The Wailers. Že by kvůli uměleckým neshodám? Spíš je jasné, že šlo jen a jen o peníze. A tak jsem šel na tenhle koncert spíš s despektem. Tentokrát jsme mohli na podiu vidět jen (jak mě upozornil bubeník HomeBwoyRasta Adam) jednoho „originálního“ člena – Jr. Marvina. Basák, kterého jsem mylně pokládal za Familymana, byl jeho „asistent“ Owen “Dreadie“ Reid. Kdybych nevěděl, že jde o nositele toho slavného jména, řekl bych, že to byla celkem dobře hrající, nicméně průměrná, reggae kapela. Jenže, byli to The Wailers. Jr. Marvin přepustil místo frontmana familymanovu synovci Joshovi Davidovi, který se ze všech sil snažil vypadat jako Bob Marley, no co si budeme povídat, nebyl to Bob Marley, hlasově už vůbec ne. Obzvlášť bezradně působil, když písničku zpíval jako hlavní zpěvák Jr. Marvin a on jen tak postával uprostřed podia. Ale abych nebyl jen negativní. Bubeník, Familymanův syn, Aston jr., hrál velmi dobře, stejně jako ostatní muzikanti. Obzvlášť silně to bylo znát v písničkách z alba Majestic Warriors, které The Wailers natočili až po Bobově smrti. Trochu rušivě na mě působila třeba nová aranž písničky One Love / People get ready. Na druhou stranu, aspoň nešlo o otrocky revivalové přehrávání originálu…

A pak přišel slavnostní okamžik, oslava desátých narozenin Uprisingu. Sveťo i Rasťo mohou být na svou dosavadní práci patřičně hrdi. Patří jim, asi nejen můj, dík, respect, big up a tak podobně. Prostě, jiný festival podobný Uprisingu, i když ten letos vypustil ze svého názvu slovo reggae, tady ve středu Evropy nemáme a musíme si ho hýčkat, nejlépe tím, že na něj budeme i nadále chodit. Musím říct, že každý ročník, už nevím, zda jsem byl na Uprisingu po sedmé nebo po osmé, jsem si moc užil. Tím myslím nejen program, ale hlavně tu zvláštní, takřka nepopsatelnou, energizující atmosféru, na kterou se vždycky hodně těším.

Skoro celá festivalová crew na podiu, mega dort, projevy šéfů a jejich blízkých, myslím, že připomenutí desátých narozenin to bylo důstojné a hlavně zasloužené.

Uprising Festival 2017
slavnostní okamžik 😉

Vrcholem oslavy pak byl přídavek The Wailers. Bylo to, jako když nastoupila úplně jiná kapela. Uvolněná, pohodová, sršící pozitivní energií. Kdyby takhle hráli už od začátku, určitě bych je hodnotil mnohem lépe.

Irie Révoltés nejdřív překvapili super rychlou zvukovou zkouškou, takže vlastně vymazali zpoždění programu způsobené oslavou a přídavkem The Wailers. Předvedli svou tradičně skvělou dynamickou šou, a tak jediným smutným momentem bylo, že to bylo na Slovensku naposled. Více o jejich loučení si přečtěte ve Vincentově článku.

Cestou od hlavní stage k dancehallové jsem narazil na „v davu ztraceného“ Jo Corbeoa a dovedl ho do dancehallové backstage, kde evidentně pookřál 😉 Já jsem ještě stihnul Rase Zacharriho a pak už jsem se věnoval jen „vysoce intelektuálním“ zákulisním debatám 😉 viz fotoreport.

BTW Toto foto je naaranžované a neukazuje zcela přesně, co se tam dělo, aby bylo jasno… 😉

Uprising Festival 2017
no comment 😉

Jo Corbeau, Deadly Hunta, Sklizeň Crew, Rida Radar, Pull Up Unity, DJ Mess, Fyah Son Bantu, jejich drahé polovičky, dancehallové tanečnice, Tara, já a ještě pár lidí, kteří se zastavili třeba jen na chvíli. To byl fakt skvělej, nejen debatní, kroužek  😉

Po té, co bylo dopito, jsem ještě shlédnul show Queen Omegy a letošní focení a sledování koncertů jsem zakončil na hlavní stagi se Zion Train – kvalita vysoká jako obvykle, Dub Dadda to dával, Neil Perch to řídil, dechaři nastupovali tam kde měli a třešínkou na dortu byla zpěvačka Michela Grena. I když program na ostatních stagích pokračoval dál, já už neměl sílu…  Tak zase za rok! Už teď se těším!

A ještě jednou díky Sveťovi, Rasťovi, Hulovi a dalším členům Uprising Crew za tradičně výbornej víkend na konci srpna (preložím: augusta).

One Love!


Naše fotoreporty:

pátek by Kaya
sobota by Kaya

pátek by mo.ment
sobota odpoledne by mo.ment
sobota v noci by mo.ment

Uprising festival 2017 by Karloss


P.S. jako dlouholetý moderátor podobně velkých festivalů Mighty Sounds nebo Sázavafest, chci pochválit Pokymana a G Rase, že nastupovali včas a pěkně uváděli. Dvojjazyčné moderování je dobrý nápad a hlavně kvituju kladně, že ani festivalová appka nepřipravila chlapce o práci  😉  Akorát snad toho hypování bylo pak už celkem moc a ani lidi na něj ke konci už ani moc nereagovali, ale chápu, byly to 10. narozeniny 😉

P.P.S. Aplikace dobrá, upozorňování na začátek akcí z „Mého programu“ super, fotostěna taky, akorát mi připadalo, že ta loňská, jednodušší, appka byla, co se týká odezvy, rychlejší…

P.P.P.S. prý byl letos, kvůli loňským neštěstím, nějak omezen přístup na pláž. Nevím, neměl jsem čas tam zajít, i když jsem to měl v plánu…

P.P.P.P.S. Kafe z těch miniaturních legračních autíček bylo výborný, jel jsem celou dobu espresso dopio, nakonec, jak jinak….


Uprising Festival 2017
unavený, ale šťastný autor 😉