Nejvýznamnější představitelé reggae 70. let

V 60. letech (zejména v jejich druhé polovině) byli asi mezinárodně nejznámějšími umělci ska a reggae jamajský zpěvák Desmond Dekker, který v sedmdesátémprvním dokonce vystoupil i u nás v rámci festivalu Bratislavská Lyra (hity „007 /Shanty Town/“, „The Israelites“, „Pickney Gal“ „You Can Get It You Really Want“), a nejspíš také Jackie Edwards, v polovině sixties autor dvou známých skladeb „Keep On Running“ a „Somebody Help Me“, které vzápětí proslavila britská skupina Spencer Davis Group. A rozhodně mladíček Jimmy Cliff, později bojovník za práva černých muslimů – ten byl znám alby „Jimmy Cliff (1969, hit „Wonderful World Beautiful People“, dále např. „Come Into My Life“, „Vietnam“, Many Rivers To Cross“), „Goodbye Yesterday“ (1970, např. cover „Waterfall“, pův. od britské sk. Nirvana, dále např. „Keep Your Eyes On The Sparrow“, „Bongo Man“, „I´m No Immigrant“) a songy jako „Wild World“ či The Harder They Come“, atd. Muslimem se stal i kingstonský zpěvák Prince Buster, který velice často zajížděl do Británie, kde se stala hitem (zejména mezi hard mods) jeho píseň „Al Capone“. Z Bustrových dalších songů lze uvést např. „Big Five“ nebo „The Ten Commandments Of Man“. V Británii měl hit také Derrick Morgan a to v písni „Moon Hop“, stejně jako kapela rude boys zvaná Greyhound, která jemně zahitila songem „Black & White“ (LP, „Black & White“, 1972, dále např skladby  „I Am What I Am“ plus „Moon River“, pův. od Henry Manciniho).  Mezitím už drahný čas působila na karibském ostrově ska partička Skatalites, která vznikla někdy v roce 1964, a v jejím repertoáru převažovaly zejména instrumentálky (např. „Guns Of Navarone“, „Addis Abeba“, „Eastern Standard Time“). Na Jamajce byl oblíben též zpěvák starší generace Laurel Aitken, jehož singlová „dvanáctka“ „Little Sheila“ (1958) je pravděpodobně první vydanou deskou ve stylu ska. Aitkenovi se později začalo říkat „grandfather of ska“.

Popularizace reggae a ska je též spojena se jménem jamajského bělošského producenta Chrise Blackwella. Už v roce 1963 dovezl do Londýna tehdy patnáctiletou zpěvačku Millie Small, která tam natočila kromě jiných skladeb („Sweet William“, „Oh Henry“) i u nás velmi dobře známou písničku „My Boy Lollipop“ (Přenosilka jí ovšem nazpívala česky pod názvem Mě se líbí Bob). Smallová (1968) se podobně jako Dekker (1971) u nás objevila na festivalu Bratislavská Lýra. Samotný Blackwell stál u průniku Boba Marleye na celosvětový trh, když Wailers produkoval jejich první album s rockovými vlivy „Catch A Fire“ (1973). Na přelomu 60. a 70. let se dokázal v reggae prosadit i bělošský zpěvák z Londýna, vystupující pod přezdívkou Judge Dread. Tento původně klubový vyhazovač uspěl s přisprostlými toasting-reggae songy „Big Six“ a „Big Seven“.

Ale vraťme se na Jamajku.

Tím kdo reggae proslavil po celém světě byl samozřejmě dredatý milovník fotbalu a marihuany, výše zmíněný Bob Marley a jeho skupina The Wailers. Marley začal fungovat na jamajské scéně už od první poloviny 60. let, kdy se svou skupinou hrál jakousi fúzi mezi americkým soulem a jamajským stylem ska a měl i první hity („Simmer Down“ a „Rude Boy“). V té době se Wailers prezentovali jako vokální trio (kromě Marleyho ještě Peter Tosh a „Bunny Wailer“ Livingston). Pak se Bob na čas odmlčel (mj. kriminál za hulení trávy), aby se na přelomu 60.-70. let spojil s producentem Lee Perrym a začali spolu produkovat ska-reggae skladby s výrazně sociálním podtónem, obsahující též témata rastafariánské víry.

V první polovině sedmé dekády Marley s Wailers natočil výše zmíněnou desku „Catch A Fire“ (1973, hit „Stir It Up“, dále např. „Concrete Jungle“, „Slave Driver“, „No More Trouble“) a vyrazili na několik turné po Británii a USA. A po vydání alb „Burnin´“ (1973, hity „Get Up, Stand Up“, „I Shot The Sheriff“, dále např. „Burnin´ And Lootin´“, „Put It On“, „Duppy Conqueror“), „Natty Dread“ (1974, hity „Lively Up Yourself“, „Them Belly Full“, „Natty Dread“ a „No Woman No Cry“, dále např. „Talkin´ Blues“) a „Live“ (1975, všechny hity najednou), se stali se celosvětovou atrakcí. Ani nebylo divu – publikum už bylo unaveno z klišé hlučných hardrockových riffů a klidné houpavé reggae bylo příjemným osvěžením.

V roce 1976 zpěvák jen tak tak unikl na Jamajce atentátu a odstěhoval se i s rodinou do Londýna. A jeho reggae se změnilo – Marley do něj začal vkládat svoje politická stanoviska související se vztahy státních systémů k rastafariánství (např. známá skladba „War“), jakoby tím uvedl paralelu k tomu, jak se v době ekonomické krize západních mocností stavěly jejich vlády k subkulturám mládeže. Proto také v době nástupu punku a nové vlny punkové skupiny přijaly filosofii reggae za svou a novovlnné party začaly prvky reggae využívat ve své tvorbě. A také sám Bob Marley se v té době postavil za názory nové punkové generace. Z jeho desek tohoto období je třeba připomenout dvě: „Exodus“ (1977, hit „Jammin´“, dále např. „Waiting In Vain“, „Three Little Birds“, „Turn Your Lights Down Low“, „One Love“), a „Kaya“ (1978 s hitem „Is This Love“, dále např. „Sun Is Shining“, „Kaya“, „Time Will Tell“).  Časem, zejména po svých cestách po Africe, se Marley ještě výrazněji politizoval (v textech se výrazně stavěl proti apartheidu) a stal se dokonce jakýmsi tribunem proletariátu třetího světa, hlásajícím mír a porozumění. Z tohoto období pochází deska „Uprising“ (1980, např. „Could You Be Loved“, „Work“, „Forever Loving Jah“, „Coming In From The Cold“, „Pimper´s Paradise“). To byl také jeho poslední albový zářez – Bob Marley zemřel na rakovinu v roce 1981.

O Marleym by se možná svět nedozvěděl nebýt texaského světoběžníka, černého soulového zpěváka Johnny Nashe, který se na přelomu šesté a sedmé dekády potuloval po Jamajce. To on dredatého Boba objevil a pomohl mu zpopularizováním jedné jeho písně – „Stir It Up“, kterou nazpíval na svou první a nejlepší desku „I Can See Clearly Now“ (1972, hit „I Can See Clearly Now“, dále ještě „There Are More Questions Than Answers“). V pětasedmdesátém měl ještě hit v písni „Tears On My Pillow“ Pro úplnost z jeho dalších skladeb uveďme i kousky z konce 60.let – „Hold Me Tight“ a „You Got Soul“. O Nashovi se dodnes tvrdí, že byl nejlepším mimo-jamajským zpěvákem reggae. To ale můžou tvrdit jen ti, co nikdy neslyšeli Vladimíra Tesaříka.

Pro Marleyho a jeho Wailers byl důležitou postavou i DJ, nahrávací technik a producent Lee „Scratch“ Perry. Už na konci 60. let se svou studiovou kapelou Upsetters vyprodukoval několik známých skladeb („Clint Eastwood“, „Return To Django“, „Live Injection“). Na začátku 70.let se postaral o vynikající produkci písniček Wailers a sám vytvořil spoustu nahrávek v dubovém stylu. Perry byl trošku cvok a úlet a zejména největší maniak co se týče basové linky („Bicí představují tep srdce, basová linka je jako mozek“, říká v seriálu „Dancing In The Street, Vlll). Je znám i spoluprácí s Clash a také tím, že na protest proti komercionalizaci kingstonských studií to svoje podpálil. Jeho nejznámějším počinem je deska „Blackboard Jungle Dub“ (1973, „Blackboard Jungle Dub /Ver. 1/“, „Soul Fire“).

Za dalšího významného představitele stylu reggae lze považovat i klávesistu, kytaristu a zpěváka Petera Toshe, do roku 1973 člena The Wailers. V otázce víry rasta byl ještě mnohem radikálnější než samotný Marley. Proslavila ho zejména spolupráce s Rolling Stones na konci 70. let, kdy měl svůj vlastní projekt Word, Sound And Power s bubeníkem Sly Dunbarem a basistou Robbiem Shakespearem (album „Bush ´Doctor“, 1978, s hitovkou „Don´t Look Back“ zazpívanou společně s Mickem Jaggerem). Je celkem zajímavé, že byl jedním z nejzběsilejších odpůrců stylu disco. Žil hlavně v New Yorku, kde ho v roce 1987 kdosi zastřelil. Z nejzásadnějších alb zmiňme „Legalise It“ (1976, songy „Legalize It“, „Burial“, „Why Must I Cry“, „No Sympathy“, „Igziabeher /Let Jah Be Praised/“), „Equal Rights“ (1977, „Get Up, Stand Up“, „Downpressor Man“, „Stepping Razor“, „African“) a „No Nuclear War“ (1987, např. „No Nuclear War“, „Nah Goa Jail“, „In My Song“).

Další z Wailers Bunny Wailer se prezentoval velmi dobrým albem, nazvaným „Blackheart Man“ (1976, např. „Blackheart Man“, „Fighting Against Conviction“, „Dream Land“, „Bide Up“). Svou roli v reggae sehrál rozhodně i majitel hlubokého hromového hlasu Prince Far-l, který více než zpěváka připomínal kazatele. Však se také většina textů zaobírala rastafariánstvím. Za nejlepší se považuje jeho deska „Under Heavy Manners“ (1977, např. „Big Fight“). Jakýmsi nástupcem Marleyho se stal po jeho smrti zpěvák Winston Rodney zvaný Burning Spear, přestože natáčel výborné desky i v 70. letech jako např. LP „Marcus Garvey“ (1975, např. „Jordan River“, „Slavery Days“, „Marcus Garvey“, „Invasion“)), nebo „Live“ (1977). Jeho majstrštykem je zejména album „Hail H.I.M.“ (1980, např. „Hail H.I.M.“, „Columbus“, „Cry Blood Africa“, „Jah See And Know“), natočené s kapelou Wailers. Jiný zpěvák, Max Romeo se předvedl vynikajícím elpíčkem „War In A Babylon“ (1976, hit „I Chase The Devil“, dále např. „One Step Forward“, „War In A Babylon“, „Stealing In The Name Of Jah“). Jo a taky měl s Marleym nejdelší dredy.

Neměli bychom také zapomenout na další interprety a kapely reggae. Jamajští Black Uhuru začínali v první polovině seventies čistě jako vokální soubor (Michael Rose, Derrick „Duckie“ Simpson a Sandra „Puma“ Jones), v roce 1977 už však fungují jako normální skupina s nástrojovým obsazením. Na konci 70. let, kdy se usadili v New Yorku, u nich působila vynikající rytmická dvojice Sly Dunbar (ds) a Robbie Shakespeare (bg). V té době BU vypustili několik úspěšných singlů jako třeba  „Guess Who´s Coming To Dinner“, „Shine Eye Gal“ či „Rent Man“. LP „Sinsemilla“ (1980, např. „Happiness“, „World Is Africa“, „Push Push“, „Sinsemilla“, „Vampire“) získalo označení „nejlepší reggae album roku“. Velmi ceněná byla i další alba „Red“ (1981, např. „Sistren“, „Carbine“, „Sponji Reggae“, „Utterance“) a „Chill Out“ (1982, např. „Chill Out“, „Darkness“, „Mondays“, „Wicked Act“), v roce 1984 měla kapela hit v songu „What Is Life?“. Zpěvačka Puma Jones zemřela po těžké nemoci v roce 1990.

Z téhož karibského ostrova vzešlou skupinu Culture vedl zpěvák Joseph Hill a vyznačovala se silně politickými a sociálními texty. Nejznámějším albem je „Two Sevens Clash“ (1977, např. „Two Sevens Clash“, „I´m Not Ashamed“, „Black Starliner Must Come“). Nejlepší deska další kapely z ostrova reggae, nazvané bojovně Gladiators je ze sedmasedmdesátého a jmenuje se „Trenchtown Mix-Up“ (např. „Eli Eli“, „Mix Up“, „Chatty Chatty Mouth“, „Soul Rebel“).

Jamajští Inner Circle byli zas považováni za nejlepší vokální soubor reggae. Vedli ho bratři Ian (voc, bg) a Roger Lewisové (voc, g), hlavním zpěvákem byl pak Jacob Miller. Celé to bylo takové profesionální a bzučely jim tam moogy, občas funkla basa a šílely kytary. Rozhodně působili nejrockověji, občas se jednalo o normální soulový bigboš. Pěkné věci dělali už v polovině seventies, jako třeba LP „Dread Reggae Hits“ (1974, mj. „Curfew“, „Book Of Rules“, „Rock The Boat“) nebo „Blame It On The Sun“ (1975, mj. standardy „I Shot The Sheriff“, „When Will I See You Again“, dále např. „Forward Jah Jah Children“, „Blame It On The Sun“).. Z natočených desek je pak nejvíce ceněna „Everything Is Great“ (1978, např. „Mary Mary“, „Everything Is Great“, „Roots Rock Symphony“, „Plying It“, „Stop Breaking My Heart“). V tomtéž roce se kapela objevila ve filmu „Rockers“. Pak ale kapelu postihla tragedie, když v osmdesátém zahynul při autonehodě Jacob Miller. Inner Circle natočili další album až o dvě léta později – dostalo název „Something So Good“ (1982, např. „Something So Good“, „Summer Struttin´“, plus cover  „When A Man Loves A Woman“, pův. od Percy Sledge). V roce 1987 měli hit v songu „Bad Boys“.

Z ostrova reggae pocházel také v Londýně usazený básník Linton Kwesi Johnson, představitel stylu dub poetry. Jeho LP „Forces Of Victory“ (1978, např. „Forces Of Viktry“, „It Noh Funny“, „Reality Poem“) se toho roku stalo v Anglii v rámci žánru číslem 1. V roce 1977 bodovalo i duo The Congos (basista Boris Gardiber a kytarista Ernest Ranglin) svým výborným albem „Heart Of Congos“ (např. „Congoman“, „Open Up The Gate“, „Children Crying“), které produkoval Lee „Scratch“ Perry. Další hvězdy reggae, UB40 pocházeli z anglického Birminghamu. Londýnští Steel Pulse, u nichž byli hlavními figurami David Hinds (voc, g), Basil Gabbidon (g, voc) a Ronald McQueen (bg), se stali na ostrovech nejúspěšnější kapelou žánru a to zejména díky albům „Handsworth Revolution“ (1978, např. „Prediction“, „Handsworth Revolution“, „Ku Klux Klan“, „Prodigal Son“), „Caught You“ (1980, např. „Higher Than High“, „Shining“, „Reggae Fever“, „Burning Flame“) a „True Democracy“ (1982, např. „Ravers“, „Chant A Psalm“, „Your House“, „Worth His Weight In Gold“).

O něco méně úspěšní než Steel Pulse byli v Anglii usazení Jamajčané, kteří si říkali Aswad v čele s nejznámější figurou, zpívajícím bubeníkem, jenž si říkal Drummie Zeb. Významně se zapojili do hnutí RAR (Rock proti rasismu). Zkuste první album „Aswad“ (1976, hit „Back To Africa“, dále např. „I A Rebel Soul“, „Natural Progression“, „Concrete Slaveship“) Slušný je též živák „Live & Direct“ (1983). Aswad ovládali reggae scénu zejména v eighties, kdy to měli všichni představitelé žánru vcelku těžké, ale pro mnohé posluchače se svým zvukem stali komerčními (hit č. 1 – „Don´t Turn Around“ z roku 1987). A nyní naopak něco britské komerce – bývalý člen Equals Eddy Grant, londýnský zpěvák původem z Guyany, se na přelomu 70. – 80. let se svým electro-reggae-pop-rockem dokázal prosadit. Ovšem jen na ostrovní hitparádě. Známy jsou především hity „Living On The Frontline“, „Do You Feel Me Love“, „Can´t Get Enough Of You“, a zejména „I Don´t Wanna Dance“, „Electric Avenue“, oba se objevivší na LP „Killer On The Rampage“ (1982, kromě obou hitů ještě např. „War Party“). Později se chytil singl „Romancing The Stone“ (1984).

Jednou z nejdůležitějších osobností dubu byl jamajský zvukový inženýr, který si říkal King Tubby. Už někdy na přelomu 60. a 70. let začal pracovat s přednatočenými pásky a echem, přičemž tyto první prehistorické samply sázel na zvýrazněný zvuk baskytary a bicích. Známá je jeho spolupráce s „rockerem“ Augustem Pablem (základní dubový hit „King Tubby Meets Rockers Uptown“). Tubbyho experimenty mohly být plně doceněny v 80. letech v době nástupu hip hopu a taneční elektronické hudby. King dopadl tak nějak po jamajsku – zastřelili ho v Kingstonu v roce 1989. Co se týče dubu, neměli bychom opomenout ani producenta, skladatele a zpěváka Keitha Hudsona a jeho zásadní dubové desky „Pick A Dub“ (1975, např. „Pick A Dub“, „Blood Brother“, „Black Right“) a „Rasta Communication“ (1978, např. „Rasta Communication“, „Felt We Felt The Strain“, „Bloody Eyes“, „Jonah“). Keith Hudson bohužel nežil dlouho – v roce 1984 zemřel na rakovinu.

Praotec dubu King Tubby ovlivnil také nejvýznamnější jamajské deejaye, z nichž asi nejvýš stojí Ewart Beckford, zvaný U-Roy. Na začátku seventies měl několik hitů, jako např. „Wake The Town“, „Rule The Nation“, „Natty Rebel“ , „Chalice In The Palace“ nebo „Wear You To The Ball“. Hned za ním stál mladíček, experimentátor DJ Big Youth (hity „S.90 Skank“, „Screaming Target“, „Ten Against One“, „Feed A Nation“). Na Jamajce se známým a velmi oblíbeným stal i DJ I-Roy, svého času nejrychleji drmolící toaster (deska „Musical Shark Attack“, 1977, např. „Semi-Classical Natty Dread“, „Musical Shark Attack“, „Run For Your Life“). Všichni tři výrazně ovlivnili pozdější americkou hip hopovou scénu.

Reggae začalo ve druhé polovině 70. let ovlivňovat i bílé rockové skupiny vyšlé z nové vlny a punku. Důležitou roli v této inspiraci hrály reggae-diskotéky v londýnském klubu Roxy, který byl punkery hojně navštěvován. Společný osud pronásledovaných spojil punky a přistěhovalce z Karibiku definitivně po divokém konfliktu mezi policií a barevnými ve čtvrti Notting Hill v roce 1977. A tak jsme náhle mohli slyšet prvky tohoto žánru například u Clash (poprvé v písni „Police & Thieves“), Slits, Police (např. „Roxanne“), Elvise Costella a Simple Minds. Jedněmi z mála punkýšů, kteří využití reggae v punkové muzice britských part nesnášeli (ač samotný jamajský styl měli rádi), byli Sex Pistols – říkali tomu „bílej odpad“. Přesto se reggae v Británii hodně chytlo (na rozdíl od USA, které styl nepřijalo) a ani nepřekvapí, že bylo komerčně mnohem úspěšnější než proklamativně nepřátelský punk.

Chytil se i další, reggae příbuzný jamajský styl. Polkovou hopsačku zvanou ska (takto první formu reggae) v době nové vlny začaly produkovat převážně britské party; zmiňme snad londýnské Madness nebo z Coventry pocházející Selecter a Specials, nemluvě o birminghamských The Beat.

Za oceánem, v New Yorku pracovali s reggae Patti Smith Group a Talking Heads, ale třeba i veterán z Kaleidoscope, hráč na strunné nástroje David Lindley. S reggae míchal africký folklór a pop také malijský zpěvák a skladatel Salif Keita. V 80. letech pronikl styl i do tvrdého hardcore – zde je možné jmenovat například newyorské dredaře Bad Brains. Zato heavy metal neoslovilo a ani není divu – obě filosofie jsou tak diametrálně odlišné, že to snad ani nelze. I když o jednom pokusu vím: je jím písnička „Is There Anybody There“, kterou Scorpions natočili v roce 1979. Ale jinak ani ťuk.


autor: Petr Hrabalik
zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/reggae/clanky/87-nejvyznamnejsi-predstavitele-reggae/