Kde se vzalo reggae

úvodní přednáška (nejen) pro úplné začátečníky ;)

Jedním ze specifických znaků rocku je jeho přijímání určitých lokálních proudů, které ovšem vzápětí po přičlenění k rockové kultuře stanou se proudy celosvětovými. Klasickým příkladem takového proudu je jamajský houpavý styl reggae. Jeho nejzazší kořeny ovšem nejsou karibské – musíme je hledat v Africe a to na venkově kdesi poblíž senegalsko–mauretánské hranice.

Hudební publicista Josef „Zub“ Vlček ve svém Slovníku rockových stylů a směrů popisuje reggae jako „nejvýznamnější druh černé populární hudby 70. a 80. let, první proud world music, který se stal světově populární. Vznikl prolnutím neworleanského rhythm-and-blues s jamajskou lidovou taneční hudbou mento. První období, nazývané ska (1961-69), ještě akcentuje americkou složku hudby, obsahuje však už typický houpavý rytmus. Druhá fáze, rocksteady, začíná zdůrazňovat roli basové kytary. Klasické reggae se zjevuje bezprostředně poté (cca 1972), kdy do rock steady proniká jamajská náboženská filosofie rasta a její obřadní bubnování burra. Spojením těchto stylů vzniká roots reggae. Kolem roku 1974 proniká reggae do Anglie, kde je od počátku propaguje gramofonová značka Island (spíše už v roce 1973, kdy vyšlo Marleyho album s rockovými vlivy „Catch A Fire“ – pozn. aut.). Vrcholné, pro globální využití upravené reggae prožívá svou špičku zhruba do roku 1980. Po smrti Boba Marleyho se rozpadá na několik různých proudů – od romantického lovers‘ rocku po raggamuffin, jež je fúzí s hip hopem.“

Použijeme-li co nejnázornější vysvětlení, pak ska je taková ta rychlá, na druhou dobu hraná, „es-ka es-ka“ bigbítová dechovka, rocksteady je naopak pomalá, táhlá záležitost s neustále se opakujícími basovými figurami a výraznou synkopickou tříští bicích, a reggae je vlastně zpomalené ska plus právě ona výrazná basová linka z rocksteady.

Ve Slovníku stylů Zub Vlček dále vysvětluje i obsah písní, který je velmi často politický, sociálně kritický nebo propagující prvky rastafariánské víry. Oblíbeným tématem skladeb je též žánru nejbližší droga – ganja (marihuana) a nejbližší sport – fotbal. Jestliže na Jamajce bylo reggae celkem logicky spjato s místní lidovou kulturou, v Británii se stalo oblíbeným hudebním jazykem černošských předměstských čtvrtí.

Rastafariánství má původ v jednom z projevů jamajského bojovníka za černošská práva z počátku 20. století, Marcuse Mosiaha Garveye. Měl utkvělou myšlenku, že všichni černošští potomci otroků, kteří byli proti své vůli zavlečeni do Ameriky, by se měli vrátit do své pravlasti, tedy do Afriky. Někdy v roce 1920 pronesl výrok o brzkém korunování černého afrického krále, jenž „se stane vykupitelem“. „Garvey je dodnes považován za autora proroctví, které se údajně vyplnilo v roce 1930, kdy byl v Etiopii (Habeši) dosazen na císařský trůn Něguš (král) Tafari Makonnen, který při korunovaci přijal jméno Haile Selassie. Stal se tak Jeho Císařským Veličenstvem,  Hailem Selassiem l., Pánem pánů, Králem králů, 225. následníkem trůnu Šalamounova, vítězným Lvem Judejským. Haile Selassie (jméno znamená ´síla svaté trojice´) je historicky doloženým přímým potomkem krále Šalamouna a královny ze Sáby (starověkého království, zahrnujícího území Etiopie, Egypta a části Persie),“ píše ve své knize Reggae hudební publicista Saša Neumann. Jméno Jah Rastafari a z něj odvozený název hnutí rastafariánství mají základ v jeho původním křestním jméně Tafari a jeho dědičném titulu – hodností Rás (vévoda). Jen tak mimochodem, rastové přenesli do moderní populární hudby i svůj nejvýraznější vizuální prvek – vousy plus účes zvaný „dreadlocks“, což jsou takové ty dlouhé spletence vlasů, připomínající chapadla chobotnice. Stejně jako oblíbenou barevnou kombinaci zelená-žlutá-červená, což jsou vlastně barvy vlajky Etiopie, v globálnějším pohledu barvy panafrikanismu (tj. snah o osvobození a získaní nezávislosti zemí černého kontinentu).

A ještě jedna věc je se základy reggae spojena i když spíše jen na technologické bázi – pouštění desek v klubovém či barovém prostředí neboli tzn. DJing. Hospodští DJové existovali na Jamajce už snad na přelomu čtyřicátých a padesátých let, a to z prostého důvodu – nahlas hraná muzika přilákala do podniku mnohem více lidí, takže tržbička samozřejmě kvetla. A pokud se povedlo udělat party pod širým nebem, kde bylo mnohem více prostoru, tím větší počet návštěvníků a větší útraty, prodejci pití si mnuli ruce. V 60. letech DJs desky nejen pouštěli ale ještě s nimi dále experimentovali – např. své sety si nahrávali a ve studiích upravovali jejich zvuk, eventuelně k nahranému základu další zvuky nebo nástroje přidávali. Toto veřejné pouštění desek v baru (hospodě, klubu) bylo zcela novým prvkem – jukeboxy se neberou – a v polovině sixties se díky přistěhovalcům z Karibiku přeneslo do Británie, kde zakotvilo zejména v podnicích, které navštěvovali londýnští mods. A právě mods svým způsobem zapříčinili, že se ska a bluebeat staly cca v letech 1966 – 1968 v anglickém klubovém prostředí velmi oblíbenými a žádanými.

Ale přenesme se do 70. let k reggae. Styl má i svoje podžánry – dub reggae a toasting. Dub je víceméně instrumentální záležitostí, v níž se dbá zejména na vypíchnutí basové linky a zdůraznění bicích. Na takto zvolený základ se pak nabalují („dublují“) různé zvukové samply, delaye a echa. V tomto směru byl důležitou osobností producent King Tubby. Dubové skladby se zhusta využívaly na diskotékách a později si je oblíbila i kultura hip hopu. Na níž měl bezpochyby vliv právě druhý jmenovaný podžánr – toasting (neboli talkover). Jeho kouzlo spočívalo v tom, že se vzal dubový základ a do něj pak zpěvák nebo DJ zpíval, ale spíše recitoval, text. Témata opět pro reggae klasická – náboženství, magie, ganja, fotbal, politika.

Někdy na konci 70. let se dub reggae stalo součástí nové vlny (Police), ovlivnilo i některé punkové kapely, které s reggae hudebníky sympatizovaly (Clash, Slits) a od poloviny 80. let, kdy se mu samostatně příliš nedařilo, vplulo i do středního proudu. Návrat si prožilo reggae a jeho odnože (ska, dub) až v 90.letech v souvislosti s nástupem elektronické taneční hudby.

Kde se vzalo reggae

Reggae se stalo také námětem několika filmů – nejznámější z nich jsou „Harder They Come“ (1972, režie Perry Henzell), v němž si zahrál hlavní roli zpěvák Jimmy Cliff a k němuž (k tomu filmu) vyšel velmi vlivný reggae soundtrack, který vlastně jako první světu pop music připomněl žánr reggae (mj. Jimmy Cliff – mj. „You Can Get It If You Really Want“, „The Harder They Come“ a „Many Rivers To Cross“,  Desmond Dekker – „007“, The Melodians – „Rivers Of Babylon“, The Maytals – mj. „Sweet And Dandy“). Z dalších hejbacích obrázků bych uvedl třeba filmy „Rockers“ (1977, režie Theodoros Bafaloukos), „Countryman“ (1982, režie Dickie Jobson) a samozřejmě „Heartland Reggae“ (1980, režie James P. Lewis), v němž jsou zachyceny live koncerty Petera Toshe, Boba Marleye & The Wailers, U-Roye a dalších

a jak to bylo dál si přečtěte v článku Nejvýznamnější představitelé reggae 70. let.


autor: Petr Hrabalik
zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/clanky/86-kde-se-vzalo-reggae/