Jiří Šimsa – první československý reggae selector

Proč sedět u hudby k tanci?

Letos uběhne 31 let od chvíle, kdy se, konkrétně 3. prosince 1987, v pražském klubu Dobeška konala první česká (a československá) reggae diskotéka. Historicky prvním tuzemským „reggae diskžokejem“, dnes bychom řekli selectorem, byl Jiří Šimsa. Kromě toho později působil jako perkusista a zpěvák v kapelách Švihadlo (1988-1992) a Babalet (1989-1994). Dnes je jednatelem Spolku milců čaje, s.r.o. (učitě už jste se někdy setkali s názvem Dobrá čajovna 😉 )

Jiří Šimsa
Jiří Šimsa

Na Jamajce stály sound systémy u zrodu celé reggae kultury. V Čechách nemělo pouštění reggae desek tak osudový dopad, ale uchytilo se a provází nás dodnes. V osmdesátých letech, v časech před Šimsou, reggae občas někdo zahrál spíše v poslechových než tanečních pořadech. Jak to tehdy bylo jeho vlastními slovy?

Pepa Vlček, základ všeho

Tu první jiskru u mě určitě zažehnul Pepa Vlček. Základ všeho. On měl takový pořady, myslím, že i na Chmelnici, takový poslechový diskotéky. Ono to nebylo zaměřený na určitej žánr, ale na různou hudbu. A když jsem slyšel o hudbě, která přicházela z Afriky, a o reggae a ska, bylo to, jako by mě pokropili živou vodou. No, a já jsem se vždycky snažil o zprostředkování krásnejch zážitků a pokaždý, když jsem si něco strašně moc užil, tak jsem se snažil to předat i dalším lidem. Takže když jsem slyšel toho Vlčka a další lidi, který měli přístup k muzice, jejíž zdroje tady byly v 80. letech velice omezený, a podařilo se mi vycestovat, nakoupil jsem desky za všechny peníze, který jsem měl. A přemýšlel jsem o tom, že sice to, co dělá Vlček, je hezký, ale proč u toho sedět, když to je hudba k tanci?

Dobeška, Sklep a přehrávky

Takže jsem dokonce požádal o přehrávky. Dokonce jsem se stal členem divadla Sklep, který mě zastřešilo, a na Dobešce jsem dělal přehrávky. Přišel tam nějakej místní inspektor a já jsem tam musel postavit diskotéku, aparaturu, gramce a musel jsem mu napsat scénář. Já chtěl ty svoje pořady dělat tak, abych je poučil a zároveň, aby neseděli. Aby si u toho zatrsali. To průvodní slovo ale obsahovalo informace, odkud je ta hudba, jaké poselství v sobě nese a tak dál. Takže do toho scénáře pro toho inspektora jsem nepsal nic o revolučních myšlenkách v reggae, ale snažil jsem se, aby to bylo zábavný. A ten inspektor mi nakonec vytknul, že je tam málo český tvorby. Ale prošel jsem.

Palmy, banány, Sklepáci a tančící černoch

A tak se dostávám k tomu hlavnímu bodu a tím byla první reggae diskotéka, kterou jsem udělal na Dobešce. To bylo v prosinci 1987. Dokonce se tam krátce před svou tragickou smrtí přišel podívat Ali Drvota a hodně se tam bavil. My jsme s Lubošem Rychvalským, se kterým jsme tenkrát hodně věcí dělali spolu, vypůjčili na Barrandově rekvizity, na Dobešce jsme rozvěsili sítě, udělali jsme to tam tak trošku africký – palmy, banány a ananasy z umělý hmoty a tak dále a já měl na pódiu půjčený nějaký perkuse a měl jsem domluveno s duem Dan Nekonečný a Otokárem Schmidtem, že tam budou tančit. Takže to celý mělo takovouhle dramaturgii. Taky tam měl nějakej text přečíst Tomáš Hanák, ale ten se z toho nějak vykroutil. Samozřejmě tam přišli Sklepáci, všem se to hrozně líbilo. A v předsálí běželo VHS video s koncertem Boba Marleyho.
Pro lidi to bylo jako zjevení. Nic podobnýho v životě neviděli. Dokonce tam přišel nějakej první černoch, kterej tady studoval, a já ho hned vytáhl na pódium a musel tančit, aby lidi viděli, jak tančí černoch.

Švihadlo na festivalu Bob Marley Forever v září 1991
Dobeška. Švihadlo a parníky

V téhle podobě to ale byla hodně nákladná záležitost a já to chtěl celý dělat ne tak honosný a přesunul jsem se na Spořilov, kde to pak nějakou dobu vydrželo. A začal jsem tam zvát kapely, který na závěr toho pořadu vystupovaly. Takže tam například hrálo Švihadlo. A pak jsem dělal tyhle pořady taky na parníku. Od Palackýho mostu jezdily parníky a to byla paráda. Když se loď rozhoupla, vypínali elektriku, aby se něco nestalo, kdyby se ten parník rozlomil. Ony byly ty kocábky už docela chatrný.
Ty pořady měly sloužit k tanci, ale i k ponaučení. Šlo o to, že v tom průvodním slovu se lidi měli o hudbě dozvědět nejenom, z jaký je země, ale i jakej je tam politickej systém, nebo třeba že ten muzikant seděl za svý politický názory. Aby se lidi dozvěděli, že ta hudba obsahuje i nějaký revoluční poselství, že to není například jenom blues.

Reggae, Charta a cesta evoluce

Já jsem se kromě toho věnoval aktivitám kolem Charty 77 a reggae jsem chápal jako prostředek, jak ventilovat svoje občanský postoje. Já jsem nedostal do vínku dostatek talentu, ale snažil jsem se podle svých možností psát texty o svědomí a tak a taky jsem je zpíval. Takže za „rastafariána“ jsem se nikdy nepovažoval, ale co se té „ideologie“ týče, tak to jsem měl ve Švihadle na starosti já.
Takže já jsem v hudbě viděl ohromnou příležitost, jak sdělovat svoje myšlenky. Já sám jsem se vlastně za nějakýho revolucionáře moc nepovažoval. Spíš za takovýho „evolucionáře“. To je vlastně definice toho, o co se snažím dodnes. Já se snažím věci začínat, podněcovat, aby se něco dělo. Ale nejsem schopen jít do ulic a rozbíjet někde výlohy jako revolucionář. Podporovat vývoj, tu evoluci, ale ne skokově, tak to si myslím, že byla vždycky moje parketa. A proto jsem se také začal zabývat reggae.

Převzato z časopisu Headliner #11 z července 2017

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více