Dready, bitky a krev (Jamajka 1976)

[článek #390]

Konec  roku 1976 a soupeřící politické frakce v ulicích Kingstonu na Jamajce. Pouze Bob Marley volá po míru. Mám tu exkluzivní výřez z knihy Vivien Goldmanové, našel jsem krásnej článek o atmosféře, která tehdy panovala, co se dělo potom jsem popsal v únoru 2009….

„Peníze jsou jako voda v moři“ prohlásil, když jsem s ním hovořila u bazénu hotelu Sheraton v Kingstonu, když mi odpovídal na téma politika. „Lidi makaj jen za peníze, rozděluje je to, jako druh závisti,“ pokračoval pohrdavě. „Ti kluci se snaží mít moc, jako kdyby neměli vůbec nic jinýho. Nemám pocit, že je všechno v pořádku. Lidi se perou o prachy a jsou pak spokojený. Přežije nejsilnělší, ale přece má každej právo žít. Michael Manley i Edward Seaga chtějí pomáhat i těm chudejm, i když mám pocit že se něco stane“ … řekl zamyšleně, pak pokračoval „potřebujeme změnu, aby to ještě nebylo horší než je to teď. I když to možná zní politicky, lidi se musí probrat“.

Bobova poslední poznámka zní celkem zvláštně. Proč by měl tak upřímný revoluční básník mít takové obavy o něčí nesprávný politický výklad? Možná proto, že byl rozhovor vedenej jen chvíli před původně plánovaným Smile Jamaica koncertem. Problém byl, v už tak vypjaté situaci, udržet velké davy lidí a Bob si byl vědom extrémně zvýšeného napětí mezi voliči. Jeho upřímný volání po humanitě by mohlo být třeba chápáno socialisticky. Lidi by si mohli říct, že přímo podporuje Michaela Manleye z Lidové národní Strany (PNP), který přátelí s Castrem, přijímá názory z Ruska a úplně odmítá Jamajskou labouristickou stranu (JLP) v čele s Edwardem Seagou, přezdívaným „CIA-ga“, se zjevnou podporou americké tajné služby , to by mohlo znamenat problémy.

Při minulých volbách v roce 1972 ještě neměl Bob Marley takové slovo jako teď. I když ostrov se zdál být plnej zbraní. Lidi byli zoufalejší a násilnější. Bob byl teď „VIP“ osobností a musel se mít extra na pozoru, aby jeho slova nebyla špatně pochopena. V té době dosáhl mezinárodního uznání a každej chtěl mít mezinárodní hvězdu Marleyho na své straně.

Po čtrnácti letech nezávislosti, před kterou tu britové zanechali nefunkční systém a rozpadlou infrastrukturu jsem přijela na ostrov z Los Angeles, kde jsem den před tím nakupovala různé potraviny v supermarketu a dnes vidím prázdné regály v jamajských obchodech, všude policie a zatarasený ulice s takovou pravidelností, jako dennodenní  výpadky elektrickýho proudu. Politici se klepali na to, kdo z nich bude u moci, ale přitom v ulicích proti sobě bojovali obyčejní lidé, rodiny se obrátili proti sobě. Lidé riskovali život chozením po Kingstonských ulicích, na kterých se utábořili vojáci a drsně zmasakrovali každého, kdo se k nim jen přiblížil.

Bob měl vlastní způsob, jak se s tím vyrovnat. V dalším rozhovoru jsem se ho ptala jaké má zkušenosti s policií, odpověděl lakonicky:  „Jsem doma“

Když jeho plán na uskutečnění bezplatného vstupného na jeho koncert vyšel najevo, byl ihned osloven lídry jak JLP a PNP, kteří toužili po jeho podpoře. Michael Manley se chopil příležitosti  a navrhl Bobovi aby koncert odehrál na jeho pozemku blízko jeho domu, ale Bob trval na neutrálním místě.  Neustále vtírající se Manley Boba neustále s něčím otravoval až to vypadalo, že Bob s Michaelem Manleym opravdu spolupracuje… Jak to pokračovalo dál, je vám všem asi jasný!

Článek jsem také doplnil dvěma fotkama z tiskový konference na které byl přítomen Bob i členové kapely, kde s novináři diskutoval průběh koncertu Smile Jamaica. Plány nakonec stejně vzali, díky okolnostem, za své. Jsou to screen shoty z kraťoučkého videa, které najdete v životopisném dokumentu Rebel Music. Třeba později vyleze o videu víc informací. Uvidíme. Snad jsem vám zase trochu navodil atmosféru tohoto období , a zase příště nazdar.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více