RECENZE: THE SLACKERS – EPONYMNÍ ALBUM 2015

Koncem roku 2015, po dvou letech od vydání minialba My Bed is a Boat a pár měsíců od vydání EP Rare Breed Subscription, vypustili na světlo světa další album newyorkští The Slackers, kteří patří k mým velkým oblíbencům a to hlavně z toho důvodu, jak dokáží plynule přecházet od všech forem jam. muziky, přes ska, rocksteady, reggae až po dub a ještě to celé umí propojit s dalšími prvky.

slackers

Na kontě mají za těch 25 let, víc jak 17 alb, takže je asi zbytečné počítat, kolikátá už je to deska. Album tentokrát nenese žádný název a kapela si ho vydala na vlastní náklady. Celkem tu máme 12 songů + 3 bonusy, z toho jeden živák, který je zároveň coverem od Skatalites. Desku otevírá track The Boss, který ani nemá cenu někam škatulkovat, jestli je to rocksteady, nebo už jde o reggae, na tom asi už nesejde, každopádně jde o klasické Slackers se svým charakteristickým soundem a už po tomto songu budete vědět, že se při poslechu nudit nebudete. Následující tradiční ska By the Time I Get To Sleep, je sice průměrnějším songem ale vše napraví Go Go Go!, ska song krapet míchnutý soulem. Na desce také najdeme early reggae v podobě tracku Working Overtime a co si budem povídat, téma songu bude blízké asi každému z nás, kdo se 40, někdy i více hodin týdně lopotí v práci, čekající na ty dva dny volna, kdy může být zase na chvíli člověkem. I Want To Be Your Girl, tak tohle je jedna z vypalovaček a věcí, které mě z celého alba baví nejvíc, ostřejší ska, skvělý dechy, kytary a vokál Vica Ruggieryho, který tomu dodává grády. Určitě jedna z věcí, která by neměla chybět na potencionálním Best of albu. Slackers na desce plynule přechází od ska, po rocksteady pasáže, až k reggae a do toho se ještě tu a tam prolíná pop a dokonce i soul, jako např. v tracku Run Till We Can’t Outrun, který je dokonalým propojením rocksteady a soulu (hlavně když se zaposloucháte do těch kláves). Kompozičně hodně zajímavě pojatým reggae songem je Things I Can’t Forget, pomalejšího tempa, který aniž by jste to zaregistorvali, najednou začne přecházet do akustické verze aby se ke konci opět vrátily všechny nástroje. Ovšem nejlepším trackem a absolutní No.1 z celé desky je, paradoxně popová Chewing On a Face, parádní, energií nabitá popovka se skvělou basovou linkou, zaspívaná v duetu, která vás chytne už při prvních tonech, prostě naprostá dokonalost a další adept do Best of alba! A tím se dostáváme ke konci, poslední tři zářezy jsou remix tracku The Boss, dubová verze Chewing On a Face (Chewing On Dub), což stojí za poslech, protože slyšet dubově upravený pop je celkem zážitek a poslední je, už zmiňovaný živák a zároveň cover od Skatalites Christine Keeler, který album uzavírá. Já k této desce nemám výhrady, jak je vidět u Slackers neplatí, že by s kvantitou šla dolu i kvalita a i po 25 letech dokáží stále něčím překvapit. Samozdřejmě, že se tu najdou slabší momenty jako např. tracky Spaceman 3104, Pockets of a Rich Man, nebo uspávající rocksteady Spin I’m In ale nezažil jsem, za těch pět let, co dělám tento e-zin, že bych recenzoval album, kde by byl každý song perfektní, takže 90% považuji za celkem slušné hodnocení.


převzato z http://porkpie-ezin.blogspot.cz

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Více